Míša je…

…spisovatelka, proto považuje za důležité mnoho věcí, které by někdo jiný nezmínil. A to i když píše o sobě. Brzo tato stránka bude odkazovat rovnou sem: https://misatomanova.cz/muj-pribeh

Jmenuji se Míša Tomanová. Narodila jsem se před 35 lety v Ostrově nad Ohří, ale pocházím z Prahy. Rodiče si tehdy vybrali porodnici tak dalekou proto, že tam byl k porodům jiný, lidský přístup. Zdá se, že to určuje ráz mého života. Tak třeba hned toto: mám napsat něco o sobě a první, co mě napadne, je porod.

Místo školky jsem byla doma s mámou a k tomu jsem se učila kreslit, tančit a angličtinu. Když jsem měla nastoupit do první třídy, zrovna se otvírala jedinečná škola, kterou tvořili učitelé společně s rodiči dětí. Škola Hrou se stala mým odrazovým můstkem do světa učitelů a žáků: první škola, kde se neznámkovalo, ve třídě bylo 15 dětí a s učiteli jsme si tykali. Do školy jsem se těšila i potom celých osm let na Gymnáziu Nad Alejí. Za úspěšnou maturitu jsem od sestry dostala strom, který už dorostl na školní zahradě do úctyhodné výšky. V době přihlášek na vysokou jsem neměla tušení, co bych chtěla dělat, a tak jsem si řekla, že OK by mohl být peďák na UK. Ráda jsem četla a v kurzu průvodcovství po Praze jsem si oblíbila i dějiny, tak připadal v úvahu obor čeština a dějepis. Ouha. Studium literatury i dějin spočívalo v tom, přečíst co nejvíc knih a nadrtit se co nejvíc dat a ty dát pak do souvislostí. Bavil mě jazyk – gramatika, lexikologie, sémantika, onomastika. Byla v tom taková logická a úlevná čistota. Peďák jsem po opakovaných státnicích z obou oborů přece jen dokončila, ale ani pak jsem příliš netušila, co se sebou. Jasné ale bylo dvojí: učit? ani za nic! a už nikdy nebudu nic studovat.

V Indonésii jsem byla poprvé v roce 2008 jako součást výpravy po jávských cukrovarech. Ještě než jsme tam jeli, jsem cítila, že to pro mě bude asi důležité. Četla jsem si tehdy blog Soni Čermákové, která studovala indonesistiku a byla tam zrovna na stipendiu Darmasiswa. Pamatuju si na takové zvláštní mrazení a pocit, že je mi to blízké. Po promoci ale přišel čas pracovat. Vytáhla jsem své dávné vědomosti a zkušenosti a začla jsem provádět turisty po Praze. Jezdili jsme na segwayích. Byla to sranda, ale taky stres. Cool vozítko jsem po roce a půl vyměnila za kancelářskou židli v Seznam.cz, kde jsem působila jako první kopík. Měla jsem na starosti uživatelské rozhraní. Pokud se nepletu, moje hláška Hned to bude při načítání e-mailu tam ještě pořád je.

Koncem roku 2012 mi to konečně seplo a podala jsem si přihlášku na Darmasiswu a akademický rok 2013-2014 jsem strávila v Semarangu na univerzitě Diponegoro studiem indonéštiny. Jinak jsem si tam cestovala a poznávala Indonésii a taky jsem se pídila po stopách básníka Konstantina Biebla. Tak hezky tam plyne čas – skoro jako by tam žádný nebyl. Psala jsem o tom všem blog na Lidovkách.

Po návratu z Indonésie bývá člověku těžko. Zase jsem byla na segwayích, ale duší stále na Jávě. A tak následující tři roky byly ve znamení toho, že jsem se tam neustále vracela – sama i s lidmi, které jsem tam prováděla. Z té doby je taky většina příspěvků na fotoblogu z Jávy. Taky jsem si v té době vymyslela, že budu do Čech vozit ty nádherné látky, kterými jsem se tam i tady pořád obklopovala, a rozšířím je mezi lidi, kteří je neznají. Batik Hati se začalo vyvíjet od léta 2015 (historie se dá vysledovat na stránce Kalendář akcí).

Mezitím se po pěti letech znovu otevřela indonesistika na Filozofické fakultě UK, takže jsem porušila jedno ze dvou předsevzetí a přihlásila se na vysněný obor. Studovat něco, co je vám blízké, je totiž paráda v jakémkoliv věku. Jestli poruším i to druhé předsevzetí, to se uvidí. Možná až bude ve školách k dětem a k procesu učení jiný, lidský přístup.

Vypadá to, že můj příběh se neustále točí kolem škol. To bude asi něco jako koníček. Po 24 letech ve školském systému totiž vím, že skutečné učení probíhá neustále a přirozeně. Naučila jsem se toho spoustu i ve všech svých dalších pracích: jako středoškolská profesorka, korektorka, uklízečka, překladatelka, tlumočnice, servírka, lektorka, copywriterka, přednášející, prodavačka nebo archivářka.

I cesty a místa nás učí. Ze všech mých výletů po světě mi uvízla v srdci tato místa: hora Fitz Roy v Argentině při východu slunce a chuť vody z horského jezera pod ní, jezero Titicaca a ostrov Isla del Sol v Bolívii, klášter Treskavec v Makedonii při západu slunce, neschůdná soutěska jedné řeky v srbském pohoří Tara, ranní probouzení s pasoucími se ovcemi v rumunských horách či posezení na schodech jedné části paláce Taman Sari v Jogjakartě za zpěvu podvečerních muezínů a při četbě Konstantina Biebla. Nejčastěji se ale v mysli vracím na jednu lesní mýtinu v Jeseníkách, kde jsem byla na táboře, který pro nás děti pořádal můj táta, učitel celou svou duší.

Učení ale probíhá zejména tam, kde se životní okolnosti prohrabou našimi zarytými nezdravými postoji a trvajícím dětským egoismem. Přichází pak čas naučit se konečně nežít jen pro sebe. To je ta pravá škola! Momentálně jsou pro mě největšími učiteli moje dcera Ayu Saraswati a můj o deset let mladší přítel Gede, který přijel do Čech vydělávat peníze pro svou velkou rodinu na Bali. Není to někdy vůbec snadné, hlavně to soužití – a často to není našimi odlišnými kulturami. Ostatně, o tom všem a o dalších učitelích, jako je nemoc či smrt, píšu nebo povídám na svém blogu ze života.

(Jediná sociální síť, kde něco tu a tam sdílím, je můj osobní Facebook a Facebook Batik Hati. Pokud máte pocit, že byste se mnou rádi vyrazili na cestu po Indonésii nebo potřebovali jiné moje služby, neváhejte mi napsat na adresu batik.hati.cz@gmail.com.)

Ke 30. narozeninám mi táta napsal tuto báseň. Zná mě moc dobře.

Tiga puluh

Jaká je Jáva? Jáva je žhavá
svým sluncem, svým jídlem, svým vábením.
Tam sopka a láva – ta, která dává
život na svazích s kamením.

Každý ji potká! Vždyť Míša je sopka,
náš warung s potravou żádoucí.
Někdy to pálí, ač jíš po drobkách,
jindy jak Durian sládnoucí.

Jaká je Jáva? Jáva je sladká,
je nápoj, co neskončíš nikdy pít.
Tam pružný je čas! Tu chrám, tu skládka
a hlavně tu nikoho nenutit.

Tak hýčkat si děti za zvuků Gamelanu,
s ještěrkou toké na zdi pokoje
a s Kosťou v srdci říkat – nepřestanu.
Má anak saya, dcera to moje.

Tak naše Miško, naše Sarasvatí,
plynoucí na své motorce.
(Tvých třicet je tu v závorce)
Terima kasih a
                           Hati, hati
4.5.2015