Cesta na Jávu

Letos je to deset let, co jsem byla poprvé v Indonésii. Jezdili jsme hlavně po cukrovarech a trochu po stopách básníka Konstantina Biebla. Už tehdy mě – průvodkyni po Praze – napadlo, že by bylo skvělý provádět po Jávě a odkrývat lidem taje života na tak vzdáleném (přesto mně kdovíproč blízkém) místě. Od té doby jsem tam strávila přes dva roky života: učila jsem se indonéštinu, pídila se po stopách Biebla, po batikových dílnách, jen tak na cestách s motorkou a harmonikou, ale taky s lidmi, kteří chtěli Jávu poznávat se mnou. Zatím jich bylo 33. Je to krásný, když v milých chvílích u vzpomínek dojde na Jávu a říkáme si – jó, tenkrát, to byl ten pravý pocit, že člověk žije. A to s naprostým vědomím toho, že na cestě nastala spousta situací, kdy nám nebylo úplně dobře – vybuchla sopka, naše loď se kymácela na rozbouřeném moři, přišla ponorková nemoc nebo docela normální spor o to, co se bude dělat další den. To všechno k cestám patří. Cesta je důležitá proto, aby člověk (kromě naprosto odlišné krajiny a kultury) poznal především sám sebe a uměl přijmout všechno jako dobrodružství. 

Nechci tu vyjmenovávat, co všechno vás na cestě po Jávě čeká. Nejsem cestovní kancelář, která vám naslibuje, co všechno uvidíte, a pak se to bude snažit dodržet do puntíku. Jsem studentka indonesistiky, která se v Indonésii cítí jako doma a ráda to prožívá s jinými lidmi. Na Jávě není možné přesně plánovat – co když se někde zdržíme, protože se nám tam bude líbit, nebo naopak už vyčerpáme potenciál místa dříve a už bude čas pokračovat? Tahle cesta je pro lidi, kteří se NEBOJÍ nechat se trochu unášet, nemít všechno pod kontrolou, navštívit místa, kam většina lidí nejezdí, ale taky vnímat naplno místa, kam většina lidí jezdí. Schválně sem nepíšu žádná jména. Nasajte atmosféru z fotografií. A představte si k tomu horko a trochu těžký vlhký vzduch, vůni hřebíčkových cigaret i grilovaných kuřecích špízů sate ayam, voňavou bílou rýži a pálivou omáčku sambal, které si vkládáte do pusy prsty pravé ruky, šumící tyrkysové moře i obří vlny otevřeného oceánu, bzučící prales i pětkrát denně hlasité svolávání muslimů k modlitbě, trochu bolestivou, přesto nejlepší masáž, kterou jste kdy zažili, sladkost indonéské kávy při východu slunce, mrazení v zádech při první omamně svobodné jízdě na skútru…

Přibližnou trasu cesty po Západní a především Střední Jávě (trochu ve stopách básníka Biebla) jsem už prošlapala s dvěma skupinami přátel (kromě toho, že na místech jsem byla už mnohokrát), ale protože každého zajímá něco jiného, uděláme to přesně tak, jak se bude zrovna hodit. V každém případě platí, že cesta je vždycky taková, jakou si ji sami uděláte. Jedeme (ideálně s osmi lidmi) na přelomu července a srpna (cca 18. 7. – 8. 8.) a potom v září. Nebo třeba napište, kdy se to hodí vám, a dáme dohromady skupinu. Tady to je: tomanova.michala [zavináč] gmail.com. Říká se, že Indonésie mění životy. Ale pravdou je, že změnou jsme my sami. Takže pokud to taky tak cítíte, jste tu správně.

Jáva je úrodná především díky sopkám.

img_5528

img_0878-1

img_2261

img_2096

Příroda dokáže překonat všechny divy světa, nad vodou i pod ní

img_8395 img_8278-1

Některé kameny se modlí přes tisíc let

img_5733 img_6559-1

A tyhle kameny tu meditovaly ještě před vznikem všech náboženství

img_0583

img_1988

Na ulici je živo(t) – však je Jáva taky nejlidnatějším ostrovem světa

img_5655

Odpočinek je jedna z nejdůležitějších činností Indonésanů. Máme se od nich co učit.

dsc_2372-1

Až se vrátíte, budete se na všechny usmívat. Nedbejte divných reakcí třeba v metru – na Jávě zjistíte, že úsměv je docela normální a zdravá součást života a blbec je ten, kdo to nedělá.

img_9384  lod019

Pro Indonésany je jídlo natolik důležitou součástí života, že bez něj nelze nic dělat. Někdy se vás zeptají místo pozdravu. Sudah makan? Už jsi jedla? Ano, na cestě po Jávě budeme taky hodně a dobře jíst.

img_7286 img_4349

Tradice tisíce let – stínové loutkové divadlo wayang kulit

02_5c

Gamelan

img_8819-1

A samozřejmě batik

IMG_1163