Čas na vděčnost je teď

Když přijde strach takový, že nezbývá než se modlit, tak taky přijde informace, že strach nikdy netrvá věčně. Máme teď víc času na přemýšlení a na zpytování života a toho, jak ho žijeme. Mně to trvá přesně od 7. prosince, kdy jsem se dostala do sociální izolace, takže koronavirus mi v podstatě jen prodlužuje čas na vnitřní usebrání. A tak to taky vnímám. Jako dar. I když se často bojím. To, co jsem prožívala v uplynulých měsících mi hodině připomíná to, co se děje teď všem. A dobrá zpráva je, že to jednou skončí a že budeme silní a obrození.

Když se splní noční můra, ale vyklube se z ní anděl

V posledním příspěvku na této stránce jsem říkala cosi o vnitřním světle a jak si hodlám maximálně užít advent. Měla jsem tím na mysli to, že se sejdu s přáteli a rodinou, upeču jen to nejlepší a zdravé cukroví, pořídím jen ty dárky, které budou dávat smysl, a udělám si čas i na sebe a posílím vnitřní klid. Ani ne týden nato se stalo něco, díky (nikoliv kvůli) čemuž jsem ten advent i Vánoce prožila opravdu tak, jak zasloužily. S láskou, pokorou a světlem.

V den, kdy měla Ayunka na Bali svátek (na den bohyně Saraswati), na cestě za vysněným pozemkem jsem si vyvrtla kotník a spadla přímo na ni. Neopatrnost? Blbost? Smůla? Možná. Ale taky zázrak, jak se ukázalo hned ten večer. Při kontrolních vyšetřeních se totiž našel nádor v ledvině. Teda to jsme ještě nevěděli, že je to nádor, bylo to něco, co by tam být nemělo. Všechno jsme se dozvídali postupně: ultrazvuk, magnetická rezonance, operace, histologie. Od toho pádu jsme pořád jen čekali na nějaké nové výsledky a zprávy. Při pobytu v nemocnici je těžký, aby se z člověka nestal pacient. I když – není nemoc dětí tak trochu nemocí rodičů? Co můžu změnit pro to, abych měla vůči Ayunce čisté svědomí? Jo, dostala jsem spoustu času na tomhle pracovat. A hlavně tu příležitost. A v den i v hodinu, kdy jsem měla mít promoci na bakalářku indonesistiky, mistři chirurgové v Motole prováděli uteronefrektomii mé roční dceři. Na Vánoce jsme už byly doma. Byly to ty nejklidnější, nejvděčnější a nejlepší Vánoce, který jsem zažila. Byli jsme doma a v pořádku. Poseděli jsme s rodiči, dobře se najedli a šli brzo spát. Pár dárků z motolského hračkářství pro Ayunku pod stromečkem rozhodně stačilo.

Dobrou myšlenkou svítíš dobru kupředu

Tím naším pádem se začaly osekávat v mém životě nedůležité věci. A naopak se posvítilo na to důležité. Nikdy předtím jsem tolik nepocítila, jakou sílu mají myšlenky více lidí zacílené na jednu věc. Po celou tu dobu, hlavně kolem operace, bylo se mnou tolik světla, a to všechno od mých milovaných, kteří byli v mysli pořád s námi. Jsem přesvědčená, že i díky tomu to všechno tak hladce proběhlo a Ayu se rychle hojila. Podporu blízkých jsem hodně potřebovala i potom, když se ukázalo, že nádor byl zhoubný. Ale naštěstí se nenašlo nic jiného, proto dostala jen preventivní chemoterapii, která skončila před dvěma týdny. S každou dávkou jí ale ubývaly síly a mně taky. Zdálo se to nekonečné a bylo to dost nepříjemné a neradostné období. Přestože se kolem toho pádu a všech těch vyšetření vyskytly černá kočka přes cestu, rozbité zrcadlo i pátek 13., nejsem přesvědčená o tom, že by to byla nějaká moje smůla. Už si ani nekladu otázky: Proč zrovna moje dítě? ani Jak je možný, že TO se může stát kojenci? Nepomáhá to při vyrovnávání se se situací ani trochu. Po pár měsících v kontaktu s dětskou onkologií, po mnoha vyslechnutých příbězích a mnoha setkáních je život i čas zkrátka mnohem dražší.

Během chemoterapie, na níž jsme dojížděly ambulantně do Motola, měla Ayunka sníženou imunitu, takže o společnosti jsem si mohla jen nechat zdát. To bude trvat ještě pár měsíců, takže nám koronavirus vlastně nijak situaci nezkomplikoval. Ale cítila jsem od začátku, že byl čas se zpomalit, zastavit, nadechnout se. Měla jsem čas vrhnout se doma na úklid a taky díky dojíždění do Motola příležitost oživit řízení. Na všem se dá najít něco dobrého.

Masáž dobrem 

Díky Ayunčině nemoci a tomu, jak se to všechno semlelo, jsem už naprosto přesvědčená o tom, že věci se dějí tak, jak mají, a když je na ně vhodný čas. Koronavirus jsme jako lidstvo potřebovali. Je to velká výzva a součástí té je i strach. Strach je přirozená součást našeho emočního světa. Hodně jsem si s ním během posledních měsíců povídala. Ano, musela jsem si ho zhmotnit a přijmout, že tu je, neodhánět ho. On se vždycky někdy objeví a pak zase zmizí. Naučila jsem se ho prožít, ale zároveň vím, že ho nebudu cítit pořád, protože cítím i jiné věci, třeba lásku a vděčnost. V karanténě je důležitý udržovat psychickou i fyzickou sílu. Proč nezařadit do denního řádu i chvilku, kdy poděkuju za to, co mám? Mně to pomáhá už pár měsíců. Máme v tuto dobu být doma, nosit roušky, dopovat se echinaceou a vitamínem C a dávat si studenou sprchu. A stejně tak jako o své tělo bychom měli pečovat o svého ducha. Nepouštět k sobě toxické informace a vlivy, dopovat se zprávami, které nám dělají radost, posilovat se tím, že se pochválím a budu se mít ráda ještě než zhubnu a dodělám všechny resty. Ještě musím přidat tip na to, co pomáhá přežít karanténu nám: když jste doma s rodinou, masírujte se! Sami sebe i vzájemně, rodiče děti a děti rodiče, i babičky a dědy. Masírujte ruce, nohy, hlavu, obličej, uši i prsty a paty. Je to blahodárné pro tělo, duši i rodinné vztahy.

Pláču štěstím, když vidím to ohromnou vlnu solidarity mezi lidmi. V duchu skáču radostí, když si představím, jak si za tu dobu, než se náš život zase rozeběhne, odpočine planeta Země, a tetelím se i při představě, jak si odpočinou taková místa jako Karlův most, Borobudur nebo Machu Picchu. A samozřejmě všechny přírodní turistické destinace. Nepřeju nikomu ztrátu, ale lidi si vždycky poradí, pomůžou si. Od toho jsou sapiens sapiens. Teď si musí odpočinout Země. A to je to, na co můžeme využít ty naše myšlenky. Když každý bude věnovat pozornost ve své mysli tomu, jak se příroda obrozuje, nikoliv tomu, kolik přibylo mrtvých, bude na světě líp všem.

Každý den Nový rok

Zítra bude na Bali zase svátek Nyepi, balijský nový rok. Večer před tím jsou velké průvody s postavami démonů, kteří nemají před dobrem šanci, proto jsou spáleni. A druhý den je den ticha. To je ten začátek nového roku. V ten den nikdo nevychází, letiště i přístavy jsou zavřeny, lidi nepracují, jsou doma a rozjímají, neměli by ani vařit ani zapalovat oheň a zapínat elektřinu. Důležitá součást Nyepi je taky odpuštění. Každý rok jsem si říkala, jak bychom takový den potřebovali všichni aspoň jednou měsíčně. A je to tu, lidi! Máme šanci se teď konečně ponořit do sebe jako nikdy před tím. Ruku na srdce, kolik z vás se nezastavilo rok? dva roky? deset let? A teď na to máme konečně čas a příležitost. Každý den mít nový rok, každý den začít nový život. Zdravější, opravdovější.

Hati Written by: