Škola, co mě drží nad vodou

Před týdnem jsem dokončila bakalářské studium indonesistiky. Byly to krásné tři roky těšení se do školy, i když to zní divně, když je mi 34 a mám malé dítě. Škola totiž může být tak trochu terapie.

Abych pravdu řekla, nebylo to úplně snadné období. Musela jsem opustit spoustu utkvělých představ o sobě, o světě, o druhých lidech, o tom, jak správně žít. A taky o Indonésii. Hned zkraje jsem opustila taky klidný vztah, v němž jsem byla nešťastná. Jenže žádné štěstí se nedostavilo. Na to se muselo postupně. Pěkně krůček za krůčkem uždibovat hezké chvilky z té horské dráhy života. Ty ve třídě byly z těch nejmilejších: hodiny indonéštiny, indonéských dějin a kultury. Do školy jsem si jezdila psychicky odpočinout – postupně z pěti různých domovů. Jeden celý rok jsem strávila v bytě s babičkou, jejíž odcházení jsem sledovala v přímém přenosu.

V půlce studia jsem otěhotněla a toho o deset let mladšího klučinu z mého nepříliš oblíbeného ostrova Bali, který sem přijel vydělávat peníze na svou rodinu, jsem sotva znala. On kozoroh, já býk. Oba paličatí vzteklouni. Výročí prvního rande jsme měli v den, kdy našemu dítěti byl měsíc. Doteď považuju za úspěch, že jsme se (zatím) vzájemně nezabili a přežili jsme období bez peněz, patálie se dvěma kočkami v garsonce, moje vyšinuté těhotenství, porod doma, šílené šestinedělí a smrt jeho táty. Stále se sžíváme, kloubíme naše odlišné kultury a životní názory a je to pořád dobrodružství, někdy (čím dál častěji) i legrace. Máme ale i společné radosti, třeba stánek s indonéským jídlem a s batikem, který budeme mít třeba 19. 9. v Praze na Chodově

Myslím, že my lidi dostáváme jen takové lekce, které zvládneme přežít. Vždycky máme na výběr: buď nadávat na všechny ty chvíle na dně, nebo to brát tak, že život má různé podoby a někdy je zatmění, jindy jasno. Povedlo se mi přesvědčit sebe sama, že to všechno je jenom přechodné a že se to vyvíjí, že mám něco prožít a něco se naučit (i když zatím nevím, co to je a k čemu mi to bude dobrý). Před těmi třemi lety jsem měla taky o 15 kilo míň, ale to je taky přechodný stav. Tehdy jsem ale byla uvnitř skoro mrtvá. Jakkoliv se může zdát, že si tady stěžuju na osud nebo něco, jsem za to všechno neskutečně vděčná, protože teď cítím, že žiju. A že chci žít a že to umím.

Někdo mi říká, že jsem dobrá, že jsem tu školu dostudovala i s miminem. Já si myslím, že je super, že jsem to nevzdala ve chvílích, kdy mi život ukazoval svou drsnou tvář. Samozřejmě jsem si kladla otázku, jestli mi studium za to stojí, jestli se radši nemám plně dát na dráhu zero waste ekobiomatky, která ve volných chvílích peče sušenky. Ale já jsem si vyhodnotila, že pro moje dítě bude nejlepší, když bude jeho máma spokojená a dokončí to, co začala a má ráda. Perné chvíle nastaly obzvlášť při psaní bakalářky, kdy jsem zatla zuby a smířila se s tím, že Ayu prostě bude po tu dobu většinu času s dědou. Ona to moc dobře pochopila a vyšla mi vstříc. Velkou výhodu studia v mateřství spatřuju v tom, že jsem neměla čas projíždět internetové diskuse o dudlíčcích či capáčcích, a hlavně o tom, co má moje dítě v kterém měsíci dělat. Nechávám všemu spíše volný průběh.

A co z toho vyplývá?

Před třemi lety seděla naproti přijímací komisi frajerka, co si myslela, že o Indonésii ví snad všechno (protože byla hodně na Jávě 🙂 ) a jde si jenom pro doplňující informace a nějaký ten kontext. Uteklo to jak voda a Indonésie se mi dostala až do rodiny. Po pondělní obhajobě mi přilezla naproti osmiměsíční Ayunka, moje odměna, v níž se snoubí to nejlepší z česko-moravských a balijských genů. A já už konečně vím, že kromě Jávy má Indonésie plus mínus 17 000 dalších ostrovů. 🙂

Ze školy jsem si kromě širokého kontextu a náhledu daleko za hranice Indonésie odnesla výjimečná přátelství s partou spolužáků a učitelů. Škola je totiž taky kolektivní dílo všech, kteří jsou spolu ve třídě. Jsem skutečně šťastná za to, že jsem součástí téhle bandy, která drží pohromadě jako Bhinneka Tunggal Ika.

Život jde dál a já se těším, co nového přinese. Cítím se posílená, odhodlaná a vděčná. Je úžasné, že se můžeme neustále rozvíjet a poznávat svět a sebe v něm. A o něčem podobném bude moje dizertace. Tentokrát na katedře etnologie. To je ale jiný příběh, který ještě aspoň dva roky potrvá…

 

Hati Written by: