Soužití dvou lidí odlišných národností skýtá mnohá dobrodružství, o nichž bychom si ve vztahu s Čechem/Češkou nepředstavovali, že vůbec existují. Už jen přenos informací pomocí různých jazyků (u nás panuje indonéština za pomoci angličtiny a češtiny, časem se možná přidá ještě balijština). Každý den si kladu otázku, jestli ty rozdíly jsou skutečně v naší odlišné kultuře, nebo jsme prostě natolik různé bytosti.
Při cestování po světě jsem vždycky prohlašovala, že rozdíly mezi odlišnými kulturami nejsou, že jsme všichni lidi a že je to přece v pohodě. O co jsem víc já, bílá turistka, než tady ta paní, co prodává na trhu vařenou zeleninu s burákovou omáčkou? (Není sama o sobě taková úvaha znakem nadřazenosti?) Všude vykládám, že na Jávě jsem navštívila vesnici, kde je kopa mešit, ale taky mariánské poutní místo, čínské chrámy, aktivní hinduistický chrám i cosi jako synagoga a že ti lidi tam přirozeně odjakživa žijou vedle sebe.
Tak proč to teď zažívám doma tak nahusto? Asi mi v téhle skládačce chybí ještě pár dílků, protože kde to je, to společné lidství, když přijde na přetřes otázka práce a vydělávání peněz nebo kdo bude uklízet po kočkách? A nebyly by to problémy stejné s kýmkoliv jiným?
Možná je rozdíl v tom, že oni tam žijou vedle sebe, my musíme žít spolu. Já – ekumenická, nevyhraněná věřící a neustále objevující nové a nové aspekty boha – a on – balijský hinduista, který by za svoje náboženství dal poslední kapku krve. Ale je problém v náboženství? Jsem moc zvědavá, jak se tenhle příběh bude vyvíjet. Už teď je mi jasné, že budu zakoušet dosud neprobádané veličiny: co je to opravdový kompromis a co to vlastně znamená ta tolerance, o který pořád jenom plkám.
Zdá se, že k tomu, aby člověk mohl prohlásit něco, nestačí jen pozorovat a vysuzovat závěry, ale být toho aktivní součástí.
Poslední dobou se mi pořád zdají sny o tom, že jsem v budově, která se hroutí. A už je mi to jasné! To jsou ty chrámy, které jsem si vystavěla ze slov a ideálů. A bourají se i veškeré návody z takzvaných ezoterických disciplín (které jsem asi špatně pochopila, protože jsem z nich nabyla dojmu, jak je všechno snadné a jde to hned). Když přijde totiž na věc, musí nastoupit pevná vůle, trpělivost a skutečná víra, že to, co se mi děje, je z nějakého důvodu přesně to, co se dít má. A můj úkol je vyzkoušet všechno, co jde, nevzdat to a to společné hledat, nacházet a posilovat.
Po deseti letech poznávání multikulturní Indonésie jsem zjistila, že nevím nic o soužití kultur. Může se to zdát jako zdrcující zjištění, ale je to spíš úleva. Ukazuje se, že v téhle disciplíně bude člověk stále začátečník. Vždycky totiž máme kam rozšiřovat své obzory/své vědomí/svá srdce.
