Říkali mi Javánka

Před pěti lety jsem odletěla na roční pobyt na Jávu. V té době se mi radikálně měnil život – z pohodlí a jistot dlouhého vztahu, práce v prosperující firmě, ze života luxusu a plánování, večerních hospůdek a denních nákupů jsem odešla na zkušenou do surového světa nejistoty a věčného teď a tady. Do Indonésie. Dalo by se říct, že se z toho začínám dostávat až teď. A tady, v Praze.

Co že se to stalo? Indonésii jsem milovala už dávno předtím, ještě než jsem tam poprvé jela v roce 2008. Tehdy mi bylo jasné, že to je země, která je mi nějak souzená – nevím, jak to popsat. Během akademického roku v Semarangu jsem přičichla k dlouhodobému životu v Indonésii a s mnoha jeho aspekty jsem přijala i určitý způsob přemýšlení tamějších lidí – zájem jen o teď a tady, žít ze dne na denz ruky do huby, po nás potopa (případně zemětřesení).

Kdo tam delší dobu pobýval, dá mi za pravdu, že pro nás, odchovance diářové kultury Západu, je to velice svůdné, a hledáme v tom určité východisko ven z kolotoče schůzek a zasedaček a z autobusů plných kyselých xichtů. Z Indonésie se vracíme do té naší reality mnohdy se slzami v očích a s jedním velkým PROČ na mysli. Proč to tady děláme všechno tak blbě? Proč tu nemůže být větší pohoda? Proč se tu lidi k sobě nemůžou chovat slušně? Proč se za vším jenom ženeme?

Všechno má dvě tváře. I ty úplně odvrácené.

To indonéské teď a tady je skvělé při řízení na skútru, protože lidi jsou mnohem víc duchapřítomní a dokážou tam způsobit na silnici takový organizovaný chaos, že se tam jako řidič cítíte skvěle. Indonéské teď a tady znamená ale i naprostý nezájem o to, co bude zítra. Co se stane s igelitkou, kterou vyhodím do škarpy? Jak se domluvím v cizí zemi? Kde vezmu peníze, až budu chtít jet na výlet? Když se nad tím zamyslím, měla jsem v sobě tuhle určitou aroganci už před tím, jen vždycky mi to nějak prošlo (kromě těch igelitek). A tak jsem se na Jávě plně identifikovala s tím, co je vidět na první pohled, není však pravou podstatou.

Říkali mi Javánka nebo Indonésanka ještě dlouho po návratu. Můj životní styl inspirovaný Indonésií mě ale dovedl do situace, kdy čekám dítě, příjem takřka nula bez výhledu na mateřskou, nedokážu si efektivně uspořádat práci a neustále podléhám aktuálním potřebám svým i těch druhých, a k tomu všemu vedle muže, který je na tom úplně stejně. Stalo se to, že vedle Indonésana se musím stát Evropankou. Takovou, která si je vědoma sebe a toho, co ji váže k Zemi, nesoudí ani nenadřazuje nikoho jiného nad sebe, ani sebe nad ostatní. Která necítí k jiným národům nebo lidem jakkoliv odlišným ani zášť, ani lítost, ani přílišný obdiv. Osobou, pro niž je lidská rovnost a lidská svoboda nade vše. A ve vztahu tím, kdo rodinu směřuje a udržuje kurz do vyrovnaného a spokojeného života.

Bude to možná těžký, protože jsme se učili obdivovat a stavět na piedestal (jako jsem to udělala já s Indonésií). Obdivovujeme ale jenom nějaké vnější atributy. Pravá podstata se neobdivuje, ta se miluje. Taky jsme se učili odsuzovat za to, že něco není dost dobrý (jako jsem to celou tu dobu dělala sama sobě, když jsem chtěla být podobná těm Indonésanům). Taky jsme se učili, že pravdu mají ti druzí. Ale jsem odhodlaná.

Mám totiž pevné základy. Vím, že má smysl být sama sebou (a taky nevytvářet odpad).

Mám spoustu zkušeností. Vím, že nejdůležitější je, být věrná vnitřní pravdě (proto budu i nadále šaškovat pokaždé, když si něco objednám – bez brčka, bez pytlíku, bez igelitky, bez ubrousku a do mé vlastní nádoby).

Viděla jsem labyrint světa. Nikde není ráj. Ani na Bali. Ten si musím sama najít a vytvářet: z esence toho nejlepšího, čeho se mi dostává – domov, rodina, přátelé, zvířata, stromy, voda, vzduch a všechno, co mi ve světě dává smysl.

Věřím, že život je série přechodných situací, z nichž se mám poučit. A je jen na mně, abych si z něj udělala školu hrou.

Hati Written by: