Na cestě za 6 kreditů

Když jedete na dovolenou, tak váš zážitek z velké míry dělá to, jestli se naplnila vaše očekávání. Znáte to – když je očekávání příliš vysoké, tak je velká pravděpodobnost, že se něco pokazí. Když není žádné, cokoliv přijde, je vlastně překvapení. Takže k tomu bychom měli směřovat. Hodně jsem se o různých formách turismu napřemýšlela jako průvodkyně po Praze na lidmi nenáviděných segwayích, jako nezávislá cestovatelka v jižní Americe, která se ze zásady nehlásí k žádným Čechům, jako konzumentka pro turisty připravených divadýlek v Indonésii, jako tulačka na motorce kdesi na Jávě, jako členka kulturněhistorické exkurze 40 lidí v hloubi hor Srbska i jako průvodkyně skupinek zájemců o poznání mého druhého domova na rovníku. A tak jsem se s chutí ve škole přihlásila na předmět jménem Antropologie turismu.

Hned první přednáška mi dala mnohé. Nevěděla jsem třeba, že v 19. století existovalo něco jako koupací stroj. To byly takové převlíkárny na kolech, které dojely do moře, tam člověk vylezl do vody a čtvrt hodiny se mohl koupat (ženy nesměly být v plavkách vidět), a pak se zase musel vrátit na břeh. No a pak byl pro mě novinka liminální prostor. Víte, co to je? To je to, v čem se nacházíte, když jedete odněkud někam a jste kdesi na hranici mezi známým a neznámým. Už nejste v tom svém zaběhnutém prostředí, ale ještě ne tam, kam jedete na dovolenou. Prostor na cestě. Tenhle pocit mi připadal úžasný ještě dávno před tím, než jsem věděla, že má taky vědecké označení. Je to rozpoložení, kdy přijímáte mnohem víc všechno tak, jak leží a běží, starosti necháváte za hlavou a připravujete se na nové klima, lidi, zážitky. Sedíte ve vlaku, v letadle, na lodi a jen tak třeba koukáte z okna. Proto mě vždycky fascinovaly prostory nádraží a letišť, tam to všecko začíná a končí a je to tam cítit: radost z cest i shledání, očekávání dobrodružství i úleva z návratu domů.

Přednášky se bohužel ze zajímavých témat zvrhly v teorie různých antropologů: jak charakterizuje turistu, destinaci, suvenýr ten a ten. Fujtajbl, myslím, že tyhle zbytečný věci už na univerzitu nepatří – ledaže by se využily k něčemu dobrému, třeba abychom se podívali jinak na to, co jsme už zažili. Kolikrát jsem na přednášce měla pocit, že ta paní či slečna (stejně stará jako já) to přece nemůže myslet vážně. Určitě si každou chvíli sedne na lavici, odloží teorie a řekne: „Tak, to by bylo, pojďme si povídat. Jaké máte zážitky s různými podobami turismu?“ Nejen, že se to nestalo na přednáškách (kam jsem přestala chodit, protože nudu nevyhledávám), ale nestalo se to ani u zkoušky. Ještěže jsem měla dopředu informaci, že zkouška je v pohodě popovídání o turismu, takže jsem těm teoriím nevěnovala ani minutu a četla jsem si, co mi připadalo zajímavé. Zjistila jsem třeba, že pojmenování má i stav, který jsem zažila na Bali: přijetí toho, že to, co zažívám na místě, je jenom hra určená mně jako turistce, a přepnutí do režimu: užívám si volno a neřeším autenticitu kultury, kterou vidím kolem sebe. Tomu se říká post-turismus. K čemu je dobré vědět, jak se co jmenuje, nevím. Myslím, že to nemá vliv na to, jak věci prožívám. Ale z nějakého důvodu mě čtení poznámek z přednášek bavilo. U zkoušky jsem dostala dvě o tázky na to, jak různí autoři klasifikují to a to. Jak asi tušíte, byla jsem ráda, že bylo na vybranou, trojku, nebo příště.

Ještě jeden poznatek, který mi už delší dobu dělá těžkou hlavu: turismus, jak ho známe teď, se vlastně vyvinul v době, kdy se začalo rozlišovat na čas v práci a čas volný. To ten čas v práci je ne-volný? Když pracujeme, nejsme snad volní? Asi ne. Asi z nějakého důvodu potřebujeme sloužit někomu, kdo nám za to dává peníze, abychom mohli v tom volném čase jet někam, kam se zrovna jezdí.

Moc si přeju, abychom vyskočili z toho koloběhu, kdy nám bude někdo říkat, že máme dva druhy času, jeden, s nímž nic nenaděláme, protože to prostě pracujeme, a druhý, kdy utrácíme peníze, které jsme za tu práci dostali. Moc si přeju, aby každá minuta mého času byla naplněna mým rozhodnutím. A když budu dělat to, co mi dělá radost, a přitom mi to poskytne prostředky na to, abych dělala to, co mi dělá radost, budu šťastná. Ale co to povídám, vždyť já už to dělám. A patří sem i poznávání různých praktik univerzitních. Škola z nás má vychovat zodpovědné a vzdělané lidi. I takový nudný obsah a trojka z milosti mě učí to, že má cenu se věnovat jen tomu, v čem nacházím smysl. Místo teorie jsem se něco naučila, dostala potřebné kredity a mohla jsem taky napsat tenhle článek, a srovnat si tak dalších pár dílků puzzle jménem Happy life. Ono to totiž jde, být v tom liminálním prostoru tak nějak pořád.

Hati Written by: