Kulturní šoky na rodné hroudě

Tak moc jsem milovala Indonésii, až se tahle země stala nedílnou součástí mého života. Tak moc jsem milovala Jávu, až jsem si našla Balijce. Třeba pochopení Jávy – té prastaré hinduistické – povede právě přes Bali. Ale to není důvod, proč to dělám. (Dávno už totiž nedělám věci z nějakého důvodu – ve smyslu praktického a objektivně vhodného. To bych totiž nemohla dělat nic moc z toho, co mám ráda: studovat indonesistiku, prodávat batiky ani chodit s Gedem, to je totiž v mnoha věcech značně nepraktické – nelze zůstávat v zajetých kolejích pohodlného čechismu.) Miluju ho. A každý den s ním je dobrodružství. Každý den narážím na spoustu divných stereotypů, které v kontaktu dvou kultur máme oba dva (hlavně já) a které jsou nějak špatně. Tady jsou tři dnešní úlovky.

Přestěhovala jsem se zpět do mé milované Liboce. Divoká Šárka je mi obrovskou zahradou, kde trávím nemálo času, často i s dvěma mými milými – jedním černým čtyřnožcem a jedním čokoládovým dvounožcem. Dneska jsme šli na třešně a hned zkraje Šárky Gede utrhl nějakou zelenou kytku u cesty a zeptal se mě, co se z toho dá uvařit. První reakce: jsi blázen, si myslíš, že znám všechny kytky? To rozhodně uvařit nejde. Druhá reakce (v duchu): tyjo, vždyť já nemám šajn o tom, co tu roste za kytky a stromy a jestli se to dá jíst nebo co se s tím dá udělat. Zatímco já jsem formálně vzdělaná na prestižním gymplu, otitulovaná, studuju druhou vejšku a byla jsem kde všude na světě, netuším o své zemi ani okolí mého domu zdaleka tolik, jako toho o tom svém ví můj kluk, který je o deset let mladší, vystudoval cosi jako učňák a opustil svoje Bali jen jednou, a to před rokem na zkušenou do Čech. Takový kulturní šok 100 metrů od domova jsem nečekala.

Do třešňovky jsme dorazili naštěstí ještě v době, kdy bylo co sbírat, a tak úlovek byl. A nejen pro nás. Mě by ovšem v životě nenapadlo dát třešně i Blejkovi. To může napadnout jenom někoho, kdo nevyrůstal v tom, že psovi se dávaj jenom věci pro něj určený. Výsledek? Blejk miluje třešně. A já mám radost, protože dostal pořádnou dávku vitamínu C.

V třešňovce se odehrála další zvláštní situace: zatímco já sedím pod stromem a nechávám si házet úlovky, přijel na kole postarší pán a snažil se taky někam vylézt. Gede hned zbystřil a pozoroval ho. Já jsem si všímala jenom těch třešní (je to pro mě malá slavnost jednou do roka) a bavila se Blejkem, protože se po nich roztomile vrhal. Jakmile se ukázalo, že ten pán pořádně nikam vylézt nemůže, hlásil mi Gede: poděl se s ním a řekni, že mu taky natrhám. Jsem poměrně komunikativní a ráda se dělím. Byl to dobrej nápad, ale na chvilku mi to připadlo nějak až moc. Proč jako? Vždyť máme třešně jednou ročně a … kecy, no jasně. Nabídla jsem mu a chvíli dál pozorovala, jestli se mu podaří vylézt pro vlastní. Když jsem mu pak nabízela znovu a i to, že se s ním podělíme, odmítl. Nějak tu nejsme zvyklí na to, že se s námi cizinci chtějí dělit. Můžu tomu říkat třeba střet kultury individualistické s kolektivistickou nebo hamounění vs. co je moje, to je tvoje, každopádně to moje cosi dostalo dneska nafrak.

Nemůžu se zbavit dojmu, že kultury jsou mimo jiné nějaký naučený konstrukt, který ze zvyku děláme. Všichni jsme lidi, tak proč bychom si nemohli vybírat z kultur těch ostatních to, co se nám líbí? A vůbec, kdo řekl, že tituly a všechny vymoženosti dělají z člověka někoho lepšího? V kontaktu s Indonésií jde život někdy až tam, kam byste ho radši nepustili. A to je moc dobře.

Hati Written by: